Adéla Němec Jílková si na sociálních sítích říká máma z cvokhauzu. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Adéla Němec Jílková je matka tří synů, z nichž dva mají autismus. Stejně jako ona sama. Na Instagramu veřejně sdílí život své rodiny, popisuje boje se školou i s úřady. Přes to všechno dokáže na diagnóze svých dětí najít také pozitiva.
V rozhovoru se mimo jiné dočtete:
Jak zvládat život v rodině s tolika hendikepy?
Jakou šikanu zažíval nejstarší syn Nicholas v bývalé škole?
Proč by nechtěl o „svého aspergera“ přijít?
Jakému incidentu ve škole nyní čelil?
Jak matka při tomto vypětí zvládá svůj vlastní autismus?
Na sociálních sítích si říkáte máma z cvokhauzu. Kdo všechno má u vás v rodině nějakou zdravotní „specialitu“?
Prakticky všichni. Já mám Aspergerův syndrom a hraniční OCD. Manžel má ADHD, devítiletý syn Nicholas má Aspergerův syndrom a ADHD, prostřední Dennisek, který má dva a půl roku, má dětský autismus, ADHD a zrakovou vadu, respektive astigmatismus a pět dioptrií na každém oku.
U ročního Elinka ještě nevíme. Minimálně má ale astma. Tak má aspoň něco, aby nám nezáviděl.
Jak vás napadlo sdílet problémy své rodiny, tahanice se školou nebo s úřady veřejně na sítích?
Začalo to tím, že jsme měli velký problém v bývalé škole, ale nikdo nám s tím nechtěl pomoct. Psala jsem na ministerstvo školství, na krajský odbor školství, ale nikdo nevěděl, co s námi má dělat. Pomáhalo nám SPC (speciálněpedagogické centrum, pozn. red.), jinak jsme na všechno byli sami.
Já jsem z vlastní bezmoci už byla psychicky vyřízená a říkala jsem si, že rodičů, kteří si nevědí rady, bude asi dost. Rozhodla jsem se, že chci dělat osvětu, aby veřejnost pochopila, co autismus je.
Před rozhovorem jste mi zmínila, že informace od vás čerpají asistenti pedagoga i speciální pedagogové.
Ano, sleduje mě spousta asistentů, teď už mi píšou i učitelky. Nejsmutnější na tom je, že se mnou v kritice školství souhlasí.
Co konkrétně jste na minulé škole řešila? Šikanu Nicholase?
Ano, ale ze strany ředitelky školy.
Nechtěla vám pro syna povolit asistenta?
Ne, my jsme měli skvělou paní asistentku. Ona se opravdu snažila. O autismu ale nevěděla vůbec nic.
Já tomu říkám kurzový asistent. V době covidu si udělala online kurz a tím to zhaslo. Autistu nikdy předtím neviděla, takže i přes veškeré její snahy to nešlo. Ona netušila, jak zabránit meltdownu (kolapsu, který je krizovou reakcí na přetížení, pozn. red.) ani jak ho řešit.
Věděli jste před synovým nástupem do první třídy, jaká je situace na škole?
My jsme neprošli klasickým zápisem. Objížděla jsem školy a všude jsem říkala, jaký je náš problém. Chtěla jsem vědět, jestli to se synem zvládnou. V této škole nás ujišťovali, že ano.
První třída se nějak přežila, ale po prázdninách bylo všechno jinak. Jako kdyby si v létě udělali sešlost a řekli si: „Toho Nicholase se prostě zbavíme.“ Od prvního dne ve druhé třídě začaly šílené problémy.
Budete konkrétní?
Třeba do Nicholáska někdo strčil, ale on si to nenechal líbit. Dvakrát třikrát se stalo, že si někdo začal, a odnesl to právě Niky. Potom už si mě zvali do ředitelny. Vlastně jsem každý týden musela na kobereček.
Například mi tělocvikářka řekla, že jsou se synem během tělocviku problémy. Aspergeři totiž například nechápou pravidla společenských her. Navrhla jsem, že tedy zařídím osvobození. S tím ale ona nesouhlasila, protože je prý Niky tlustý, takže cvičit musí.
Časem jsem tam pozvala SPC, protože mi už ze školy volali kvůli každé kravině.
Jak si takovou kravinu představit?
Nikymu spadla svačina na zem. Nebylo by tak těžké, kdyby mu asistentka šla svačinu koupit a já bych to pak doplatila. To oni ale neudělali, takže dostal záchvat.
Proč si ji nesebral ze země sám?
Nemá rád špínu, takže řekl, že to jíst nebude. A tak mi zavolali, že musím přijet s novou svačinou.
Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Byla to tedy podle vás šikana nejen syna, ale i vás?
Je to tak, ale odnášel to samozřejmě Nicholásek, měl kvůli tomu často meltdowny. Jednou si mě takhle zase zavolali – už ani nevím důvod – a já jsem se složila. Začala jsem na ně křičet.
Protože mi pořád vyhrožovali OSPODem, křičela jsem, ať ho tedy zavolají, protože chci, aby to už někdo rozsekl. Aby někdo rozhodl, kdo z nás je idiot – jestli já, nebo oni.
Jak to dopadlo?
Dopadlo to tak, že nikoho nezavolali. Tudíž jsem zavolala SPC a chtěla jsem, aby se na tu situaci přišli podívat. SPC vyhodnotilo, že paní asistentka opravdu nedělá to, co by dělat měla.
Říká se tomu semafor. Zjednoduším to: když vidíme, že jde dítě do oranžové, už bychom ho měli začít rychle uklidňovat, aby nešlo až do červené barvy. Tato asistentka ho ale vždycky nechala jít až do červené a pak po něm chtěla vysvětlení – což je to úplně nejhorší, co může udělat.
On v tu dobu už vůbec nevnímá a potřebuje ze sebe tu emoci dostat ven. A ona pořád šla do něj: „Proč se teď zlobíš? Proč jsi naštvaný? Proč jsi to udělal?“ SPC uznalo, že to škola dělala špatně.
Výsledek ale byl, že nám zakázali kroužky a družinu. A hlavně Nikyho separovali od dětí. Zakázali mu chodit do třídy, nesměl si ani pro potřeby na rýsování. Učila ho asistentka v družině, nepedagogický pracovník. Ze dne na den mu zakázali úplný přístup k dětem.
Toto mohli udělat?
Tohle udělat nesměli, podle zákona je to diskriminace dítěte se speciálními potřebami. Takové dítě se naopak potřebuje co nejvíc socializovat, tedy být v kolektivu co nejdelší dobu.
V jednom instagramovém příspěvku jste zmínila, že vám od rodičů chodily zprávy, ať svoje dítě přivážete k topení, protože je to spíš pes než člověk a mezi normálními dětmi nemá co dělat.
Ne, to mi psali úplně cizí lidé na můj starý instagramový profil. Naopak rodiče ve škole mě strašně podporovali. Jenže se báli vystoupit veřejně.
Potřebovala jsem čas se s tím smířit
Jak jste se smiřovala s tím, že i druhý syn má autismus?
Druhý syn má dětský autismus, což je oficiálně horší než asperger. Když jsem si to začala uvědomovat, bylo to pro mě strašně těžké.
Je hrozné to takto říct, ale v jednu chvíli jsem cítila, že jsem na něj alergická, a potřebovala jsem pomoc. Moje mamka si ho tedy vzala na víkend domů, a když mi ho vrátila, už jsem byla v pohodě. Potřebovala jsem čas se s tím smířit.
To nezní hrozně. I vy přece máte svoje limity. Na základě čeho jste získala podezření na autismus?
První znamení bylo uvědomění si, že Nicholásek s aspergerem mluvil v roce ve větách, zatímco Dennisek jen vydává zvuky. Už jsem byla vzteklá, dívala jsem se na něj a říkala: „Tak mluv! Co po mně chceš?“
Pak se k tomu začaly přidávat další věci: chození po špičkách, absolutně mě nevnímal, vůbec nereagoval na svoje jméno… Z jeho strany to vypadalo jako naprostá ignorance. Pomalu se to začalo skládat.
Jak se vám s tím pracuje, když má každý z vás jiný druh autismu?
Myslím, že výchova je hodně podobná. Aspoň tedy z mého pohledu. Ale samozřejmě kvůli tomu, že Dennisek nemluví, musím před ním hodně vyjadřovat emoce, aby pochopil, co se mu snažím sdělit.
Měla bych umět nahlédnout do jeho světa, aby chápal, že jeho svět respektujeme – a aby začal chtít být i v tom našem.
U Nicholáska zase řešíme emocionální problémy: často mívá deprese a úzkosti, protože si uvědomuje svoji jinakost. Kdežto Dennis je ve svém světě a vůbec netuší, že je něco špatně nebo že je na něj někdo zlý. Když na něj někdo zvýší hlas, začne se smát. Je to takové šťastné dítě, ale ve svém světě.
Snad nevadí, když se zeptám: nikdy nebude mluvit?
Nevíme, to nám nikdo není schopen říct. U dětského autismu se hodně často stává, že jsou děti úplně neverbální. Já si ale myslím, že Denďa mluvit bude. Má svoje vymyšlená slova. A my už víme, co znamenají.
Většinou má jedno slovo třeba dvacet různých významů, takže pokaždé zkoumáme, co konkrétní slovo znamená. Snad se nám časem rozmluví.
Trápí vaše děti sebepoškozování? To je u lidí s těžší formou autismu častý problém.
Překvapivě to bývá i u aspergera. Myslím, že u Denniska to teď ještě není úplně typický meltdown, ale vztekání se dvouletého dítěte. Ale Nicholásek má opravdu brutální meltdown kvůli tomu, že mu kápne voda na tepláky. Kapka vody, ze které je nepříčetný. Aspergeři mají často milion fobií.
Nicholas trpěl velkou autoagresí. Dělo se to hlavně v době, kdy si začal uvědomovat svoji jinakost, ale okolí ještě nevědělo – a ani my jsme to nevěděli –, co má za problém. Lidé mu říkali: „Ty zlobíš, ty seš zlej.“ On se kvůli tomu začal mlátit do hlavy a křičel, že nechce být zlý, ale že ho ta hlava neposlouchá. To míval hodně. Teď už je to lepší.
Dennisek má svým způsobem také autoagresi. On to ale bere jinak. Klidně se rozběhne proti zdi a směje se tomu. Není to ze vzteku. Smích dítěte s autismem ale může být i reakce na stres, protože neví, jak jinak reagovat.
Na Instagramu si občas postěžujete, že celý život řešíte jen problémy s úřady a školou. Teď ale máte dobrou školu. Je tedy situace lepší?
Ano. Teď máme skvělou paní učitelku a paní asistentku. To je základ.
Co by se ve školském systému mělo změnit? Narážím na petici, kterou jste napsala. Přijde mi v ní důležitá zmínka, že chcete, aby chování autistických dětí nebylo interpretováno jako neposlušnost, nedostatečná výchova a provokování a aby tím nebyly znevýhodňovány.
Úplně upřímně říkám, že inkluze neměla vzniknout. Byla to strašná chyba, protože náš školský systém na to absolutně není připravený.
Rodičům zdravých dětí inkluze vadí. Vadí jim, že naše děti chodí s těmi jejich do školy, a učitelé jim neumí vysvětlit, co je autismus, protože to sami nevědí. Jsem vážně přesvědčená, že se inkluze neměla zavádět.
Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Ale to by váš syn Nicholas šel automaticky do speciální školy.
Ano, dřív to tak bylo. Já sama jsem ale chodila do běžné školy, v té době jsem totiž měla diagnostikované jen nadání a dyslexii.
No právě, autismus vám diagnostikovali až ve třiceti.
Ano, přesně tak. Už v té době jsem ale pro ostatní děti byla jiná. A já jsem tu jinakost vnímala. Kolikrát jsem brečela, že bych chtěla být ve třídě s dětmi, jako jsem já.
Děti se mi smály, že něco neumím přečíst. Nebo jsem se styděla mluvit před tabulí, za což se mi také smály. Já jsem prostě jen věčně brečela, protože mě nerespektovali děti ani učitelé.
Obecně si myslím, že kdyby ve třídě speciální školy byly pohromadě děti s mentální retardací, zatímco třeba děti s aspergerem by byly v jiné třídě, fungovalo by to bezvadně. Kdyby v jedné třídě byly děti s mentální retardací a děti s ADHD a Aspergerovým syndromem, je logické, že by to fungovat nemohlo.
Potlačuju svoje potřeby
Takže vaše zkušenosti s inkluzí jsou takové, že byste dnes byla radši, kdyby byl Nicholas ve speciální škole?
Ano, já jsem speciální školy i obvolávala, ale nikde nás nechtěli, protože Nicholas nemá mentální retardaci.
Vraťme se k petici. Co v ní požadujete?
Požadujeme, aby všichni učitelé a úplně všichni pracovníci školy, kteří přicházejí do kontaktu s dítětem se speciální potřebou, byli školeni v tom, co znamená autismus. Třeba i kuchařky, které vydávají oběd.
Vždyť nám paní ředitelka řekla, ať si vybereme, jestli má náš syn aspergera, nebo autismus. Oni neznají základní definice. Takovým lidem říkám, že nejjednodušší je sednout si ke Googlu.
Také požadujeme, aby Česká školní inspekce měla pravomoc odvolat ředitele. Nebo to aspoň navrhnout. Na bývalou školu jsme podali stížnost na školní inspekci a přišlo nám vyrozumění, že z jedenácti bodů naší stížnosti jich deset uznala a jen jeden označila za neprokazatelný.
Inspekce byla na naší straně, přesto paní ředitelku nikdo neodvolal. Ona tam prostě dál vesele šikanuje děti.
Petici jste psala na základě prožitých zkušeností. Zmiňujete v ní i zřízení klidových zón. To je něco, co by Nicholas, předpokládám, potřeboval.
Niky už to má. Klidovou zónu jsme si vydupali přes prázdniny.
Jak funguje?
Je to pro děti s jakoukoli jinakostí – s ADHD, úzkostmi… Může to být místnost s karimatkami či sedacími pytli. Na naší škole je to senzorický stan. Máme ho na chodbě před třídou.
Je to černý uzavřený prostor, kam nejde světlo, ale zároveň tam proudí vzduch, takže tam dítě může krásně dýchat. Nicholas tam má na zemi polštářky, různá světýlka a lampy na uklidnění.
Paní učitelka pozná, když má před záchvatem, a v tu chvíli ho tam pošle. On se ve stanu uklidní, klidně si tam i zařve. Prožije si emoci, kterou potřebuje.
Zároveň tyto děti často z nějakého důvodu nechtějí pracovat v hodině. Jsou přetížené, vadí jim nějaký zvuk. Takže si Niky do stanu chodí třeba jen číst a občas i napsat písemku.
Jak to berou Nicholasovi spolužáci?
Myslím, že dobře. Když na něj čekám před školou, pozoruju, jak ho všichni zdraví, mávají mu. Ještě jsem se nesetkala s nějakým odporem. Jeden jeho kamarád ze třídy k nám jezdí i domů. Nicholas k nikomu nesmí.
Proč ne?
Netroufnu si na to. Jeho může naštvat prakticky všechno. Nicholas skoro nic nejí, vadí mu i různé vůně. Pak stačí, aby kamarádova maminka třeba pekla maso. Jemu se z toho může udělat špatně, což ho přetíží natolik, že se dostane do meltdownu.
Jak s tím pracujete vy, když sama máte autismus?
Potlačuju svoje potřeby. A někdy si prostě zařvu. Ne na děti. Sama pro sebe. Vyčistí se mi tím hlava.
Docela dobré je, že spoustu věcí vnímám jako Niky. Také mi vadí špína, tak tu denně udržuju pořádek, abychom byli v pohodě. Jsou ale situace, které snáším špatně. Třeba když krmím Elinka a je špinavá lžička. To ji musím jít umýt, umýt si i ruce, utřít lžičku.
Trochu je ale problém, že jsem bezdotyková. Nicholásek je naopak dotykový.
Jak to řešíte?
Nemůžu svému dítěti říct, že ho neobejmu. Objímání tedy ještě docela jde. Niky si ale často dává obličej hodně blízko k mému. To jsem mu už musela vysvětlit, že je to pro mě strašně nepříjemné. Jemu je to líto, ale jsou věci, které opravdu nedokážu překousnout.
Do toho má váš muž ADHD. To je samo o sobě ve vztahu zátěž. Jak kombinaci toho všeho zvládáte vy? Spousta partnerství se rozpadá kvůli tomu, že v rodině vážně onemocní dítě.
Však já už jsem rozvedená. Nicholásek není manželův syn, protože většina chlapů takovou zátěž neunese. Nezvládnou, že jejich dítě není „normální“.
Můj manžel je z naší situace smutný. Trápí ho, že má Dennisek také autismus. A musí pochopit, že dózičky v kuchyni musí být porovnané tak, jak mají být. Že sůl patří dopředu, nikoli dozadu, protože se používá nejvíc.
Zároveň já musím respektovat to, že mě můj muž absolutně nevnímá. Naštěstí už přesně vím, kdy je vypnutý. To se pak nesnažím na něj nějak extra mluvit. Oba tohle držíme. Respektujeme jinakosti toho druhého.
Nemá cenu hledat jen negativa
Jak hodnotíte státní sociální podporu?
Nefunguje.
Nějaké možnosti jsou. Co je ale podle vás kamenem úrazu? Bavíme se o situaci, kdy nejste samoživitelka, v čemž to máte jednodušší. Zmiňuji to proto, že dost matek s vážně nemocným dítětem končí samo.
Co vidím na Instagramu, zhruba devadesát procent rodin žije z jednoho platu. Muž to musí táhnout sám, což se podepisuje jak na psychice, tak na samotném vztahu, protože chlap je neustále v práci a musí makat. To je v háji, protože potom nemá čas své ženě s dítětem nebo s dětmi pomoct.
U vás to tak je?
U nás to tak bohužel také je.
U příspěvků na péči jde o to, co dítě zvládá a co ne. Narazili jsme na tabulky postavené na fyzickém postižení, nikoli na psychickém. Posudkoví lékaři neumějí pracovat s jinakostí bez viditelného postižení.
Tedy vaše děti běhají, takže mají smůlu?
Tak nějak. Příspěvek na péči nám zamítli proto, že můj syn má všechny končetiny. Tudíž podle úředníků pomoc jiné fyzické osoby nepotřebuje.
Zaskočilo mě, že vám lidé na sociálních sítích vyčítají, že se na autismu snažíte najít něco pozitivního. Podle mě za to naopak zasloužíte obdiv. Co jste našla pozitivního?
Hlavní je asi to, že si každý den říkám a uvědomuju, že je to jen autismus. Není to třeba leukemie. Není to smrtelná nemoc. Takhle to beru.
Co se týče dalších pozitiv: moje děti dodržují pravidla. Syn nejde spát bez uklizeného pokojíčku.
Prostě jste je to naučila, a protože nemají rády změny, v neuklizeném pokoji by neusnuly?
Přesně tak. Jednou jsem dala na Instagram příspěvek o tom, jak je tohle na autismu super – že děti rády dodržují pravidla, a na jejich dodržování dokonce trvají. Následovala spousta komentářů, že to není žádný autismus. Že jejich dítě si pokoj rozhodně neuklidí.
Ti lidé nechápou, že když takové pravidlo nenastaví, jejich dítě o něm ani nemůže vědět.
Lidé vám také vyčítali, že autismus jejich dítěte se nedá srovnat s autismem vašich synů.
Toto poslouchám často.
Zní to hrozně, ale dá se to i pochopit. Pokud mají doma dítě s těžkým autismem, „touží“ po mírnější formě. Takže si podle nich asi nevážíte toho, co máte. Přemýšlela jsem, co je k tomu vede.
Já si myslím, že to jsou nešťastní lidé, kteří se s tím neumí smířit. Když autismus svého dítěte nepřijmeme, nepřijmeme ani to dítě. A je jedno, jestli má mentální retardaci, nebo jestli náš Dennis třeba slintá. Tak co má dělat? Řeknu mu to nebo mu utřu pusu.
Když budu na všem hledat jen negativa a budu si neustále opakovat, jaký jsem mohla mít život, kdybych tohle děcko neměla, je jasné, že on i já budeme nešťastní.
Mně se líbil váš příspěvek na Instagramu, v němž jste se Nicholase ptala, co na svém autismu vidí pozitivního. Bylo to dojemné, když řekl, že by o něj nechtěl přijít, protože by nejspíš bez autismu nebyl tak chytrý.
Aspergerův syndrom má prakticky každý vynálezce nebo svým způsobem génius. A Niky v tomhle žije. Ani si neumí představit, jaké to je nemít autismus.
On jen říká, že se nechce vztekat. Vadí mu jeho meltdowny. I my to bereme jako nejhorší stránku autismu. Nicholásek to vnímá stejně, zároveň si ale uvědomuje, že se nemusí učit. Že přijde ze školy, hodí tašku do kouta a jde si na počítač.
Nemusí jako ostatní děti čučet do učebnice. Stačí mu poslechnout si to v hodině. Vnímá, co všechno ví a že jednou třeba něco dokáže.
Chceme jen peníze na terapie
Jak to máte v rodině s medikací?
Niky měl na ADHD ritalin, ale strašně po tom přibíral, tak jsme to vysadili. Jinak má antidepresiva, protože už jsem cítila, že je to na hraně. Měla jsem strach, aby se mu něco nestalo.
Začal nám říkat, že nemá smysl být na světě, protože mu lidé stejně nerozumí. Že mu celý svět nerozumí. A on nerozumí světu.
Jak už jsme se bavily, většina lidí, kteří mají takto postižené děti, žije z jednoho platu. A ty terapie jsou tak strašně drahé. Je to 1500 na hodinu. K tomu máte takové děti dvě, a ještě musíte někam dojíždět.
Já potom chápu, že lék je „vysvobození“, které stojí minimum. Kdybychom ale měli příspěvky na péči nebo kdybych měla šanci začít podnikat a měli bychom další plat, chtěla bych platit Nicholáskovi terapie, abychom mu mohli medikaci vysadit.
Nicholas nikdy neměl terapie?
Ne. My na ně nemáme peníze. Já jsem na rodičovské, takže žijeme opravdu z manželova platu. Už takhle jsme rádi, že to dáme nějak dohromady. Takhle je to ve většině rodin, protože terapie bohužel nehradí pojišťovna.
Zrovna včera jsem byla na logopedii. A paní doktorka mi povídala o senzorické integraci, která by podle ní Nicholáskovi pomohla úplně šíleně. Mohl by se zbavit spousty věcí.
On se začne vztekat – tím myslím, že má meltdown, ale pro lidi je to vztekání – například kvůli tomu, že mu nejde obléct ponožka. Nebo mu vadí nějaká vůně. Jsou to zkrátka senzorické vjemy, které mu způsobují meltdowny.
Kdyby na ty senzorické integrace mohl chodit, tam by to s ním cvičili a pro něj by to třeba za tři nebo pět let mohlo být jednodušší. Ne že by to nevnímal, ale bylo by to pro něj méně dráždivé.
Psala jsem už i politikům, že jediné, co po nich chci, je, aby můj syn mohl chodit na terapie. Mně nejde o ten příspěvek na péči. Ať mi ho klidně neschvalují. Ale ať mu zaplatí terapie.
Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Komu jste psala? Na kraj?
Babišovi, prezidentu Pavlovi, Jurečkovi… Zkouším psát všem, ale nikdo mi neodpovídá. Moje maily nikoho nezajímají.
My rodiče autistů chceme pouze dvacet tisíc na terapii nebo na péči. I kdyby zaplatili třeba jen půlku. Chceme důstojné životy pro naše děti.
Když jste vyprávěla, že si Nicholas ani neoblékne ponožku, brala jsem to spíš jako nadsázku. Jaká má tedy omezení?
To je právě to, co lidé nevidí. Oni vidí, že asperger má mozek, takže už nevnímají ten zbytek. Lidé s Aspergerovým syndromem mají velice často špatnou motoriku, senzoriku a fobie.
Nicholas si třeba sám neudělá ani pití. Má fobii, že na něj spadne kapka vody. Kvůli špatné motorice si neumí namazat chleba. Neumí si nakrájet jídlo. My tedy sice ve škole platíme obědy, ale on tam věčně nechodí, protože mu buď smrdí jídelna, nebo si to neumí nakrájet a je mu blbé říct si paní asistentce, jestli by mu to nakrájela.
Takže Nicholas potřebuje asistenci, a když mu třeba nejde nasadit bota, je sám na sebe naštvaný a jde do meltdownu.
Dva dny po tomto rozhovoru Nicholase napadly dvě starší dívky z jiné třídy.
Na Instagramu jsem viděla váš příspěvek o tom, že byl váš syn ve škole napaden. Jak k tomu došlo?
Do třídy mého syna přišly nějaké holky z vyššího ročníku, což je zakázané. Posmívaly se jeho spolužákovi, což se synovi nelíbilo. Hlavně se mu ale nelíbilo, že v té třídě jsou, protože asperger má rád dodržování pravidel. Řekl jim tedy, že tam nemají co dělat a ať jdou pryč.
Ty holky mu řekly, že takového skrčka nebudou poslouchat, a pak ho jedna z nich napadla.
Syn si pamatuje jen první ránu do hlavy, protože po ní mu začalo pískat v uších. Vůbec neví, že následovaly další rány. Podle spolužáků jich dostal minimálně deset. Pak už to vypadalo, že ta útočnice odchází, ale podle dětí se ještě rozběhla a s rozběhem ho kopla do břicha.
Syn upadl na skříňku na výtvarné potřeby. Takže si ještě narazil záda.
Co se dělo potom?
Měli další vyučovací hodinu, během které pořád usínal na lavici. Já jsem se to dozvěděla až odpoledne, kdy už to škola měla prošetřené. Ty holky totiž přišly po třetí hodině za Nikyho paní učitelkou. Asi si vyhodnotily, že se z toho dostanou líp, když přijdou samy. Řekly ale, že můj syn napadl je.
Potvrdil někdo jejich verzi?
Ne. Ve třídě je kolem dvaceti dětí a všechny řekly, jak to bylo. Syn ani nemusel nic říkat, prakticky si nic nepamatoval. Vypověděly to za něj děti.
Potřeboval lékařské ošetření?
Ano. Jeli jsme odpoledne na pohotovost, protože si stěžoval na bolest hlavy. V nemocnici si ho nechali přes noc na pozorování, aby neměl třeba otřes mozku. Ještě půjdeme na ušní, protože mu pořád píská v uších.
Jak se k tomu postavila škola?
Psala mi Nikyho třídní učitelka, pak i jeho asistentka, která trošku víc rozvedla, co se stalo. Následně mi napsala i paní ředitelka. Strašně se omlouvaly, protože samozřejmě nějaký dozor tam někde byl, ale toto nezaznamenal.
Odpověděla jsem jim, že jim to nemám za zlé, protože se to stejně tak mohlo stát před školou nebo kdekoli jinde, kde už dozor není.
Budete podávat trestní oznámení? K tomu vás na Instagramu vyzývalo hodně lidí.
Podala jsem trestní oznámení. Hlavně z toho důvodu, že si myslím, že ta holka potřebuje spíš pomoct. Buď má nějaký psychický problém, nebo má v rodině špatné zázemí. Podala jsem to tedy hlavně z toho důvodu, aby se o tu rodinu někdo začal zajímat a té holce se nějak pomohlo.